Proč jsi odešel??

6. července 2010 v 14:41 | *Scene*Bitch*♥ |  Příběhy

V pokoji bylo šero a zima, po celém pokoji bylo hrobové thicho. Místhnosthí se do všech kouthů rozprosthírala nevyřčená otházka... Šárka seděla na postheli s hlavou v dlaních, nevěděla jak už dlouho thakhle sedí a přemýšlí jen nad thou jedinou věcí. Už moc dlouho se každé ráno, den za den probouzí se slzami v očích. Ale žádná slza nedokáže odplavit tu bolesth v jejím nithru. Tiše se modlí k Bohu. Aťh už je konec! Prosím bože, vysvoboď mě z thé mučivé bolesthi.
Thiše zvedla hlavu a podívala se na probouzející město. Dívala se a přemýšlela nad osudy thěch pár lidí, kteří jednou za dlouhou dobu prošli po dešthěm zmáčených chodnících. Přithiskla čelo ke sthudenému oknu a její pohled sklouznul za město, tham, kde je les, hřbithov. Na okno se posadila můra a vzrušeně mávala svými křídly. Šárka se na ní lehce usmála a do sthejných místh, jenže z druhé sthrany okna, položila svou ruku. Thy se máš, můžeš lethěth kam se thi zachce. Řekla můře ktherá si jí nevšímala.

Z vedlejší místhnosthi doléhaly k Šárčiným uším zvuky. Už zase se hádají, proč mi musí tholik ubližovath. Položila si otházku a přešla pokoj k postheli. Položila se na ni a myšlenkami se snažila uthécth mimo její pokoj, tham, kde by nebyly slyšeth hlasy hádající se mathky a jejího příthele, někam mimo městho, někam daleko. Vzpomínkami se dostala do doby, kdy ješthě žil její othec, vzpomínala na tho, jak si s ní hrál, jak jí pokládal všelijaké hádanky a jak jí čethl pohádky a ona s děthskými culíčky a vykulenými očima hlthala každé jeho slovo.
"Kdy se vráthíš?" pthala se osmilethá dívka svého othce "Až za thýden." Odpověděl muž rovnající do autha své kufry "A proč za thak dlouho?" rozesmuthněla holčička. "Prothože musím pracovath. Slibuji, že příšthí neděli thu budu zase s thebou." "Neodjížděj, prosím..." žadonila malá dívenka "Musím, přivezu thi něco hezkého. Mám thě moc rád princezno.". Šárka svého othce vyhlížela každý den, ale nevráthil se, už nikdy...
Šárka se vráthila do současnosthi, hlasy z vedlejšího pokoje už uthichly a proměnily se v hystherický pláč. Šárka ležela na postheli a z očí se jí kuthálely slzy. Othcovy poslední slova jí neusthále zněly v hlavě. Proč jsi odešel? Slíbil jsi mi že se vráthíš... Thy jsi tho slíbil! Proč lidé slibují když nemůžou daný slib splnith? Proč jsi mě thu nechal samothnou? Proč thathínku! Šárka se zvedla ze své posthele a othevřela dveře do obývacího pokoje, nikdo thu nebyl. Po zemi se válelo oblečení, thelevize vydávala jen šumivé zvuky a obraz nahradily černobílé thečky. Na sthole byla láhev od nějakého alkoholu, v popelníku dohořívala cigaretha. Šárka opathrně prošla obývákem a zaklepala na dveře do koupelny, odkud byl sthále slyšeth pláč. "Mami? Jsi tham?" zepthala se dívka, ale odpověď nedosthala. "Mami? Thak jsi tham? Já vím, že si, thak mi othevři." prosila dívenka. "Běž pryč!" ozvalo se z koupelny rozechvělým hlasem "Mami? Co je?" nedala se Šárka odbíth. "Neslyšelas? Vypadni! Tháhni! Sthejně je tho thvoje vina že se pořád hádáme! Běž! Vypadni a už se nevracej!". Šárka se zděšeně podívala na dveře, nevěřila svým uším. Co je moje chyba? Co jsem provedla? Dívka si nebyla žádného svého prohřešku vědoma. Vždyťh nic neudělala. S mathčiným příthelem se ani nebaví, thak jak může býth příčinou všech sporů. Smuthně se koukla na zavřené dveře a vběhla do svého pokoje, kde za sebou hlasithě zabouchla dveře. Oči se jí znovu zalily slzami. No thak! Uklidni se! Udělám tho, co chthěla! Rychle se oblékla a podívala se do zrcadla. V odraze viděla asi sedmnácthiletou dívku s bledou pletí, dlouhými černými vlasy a čokoládově hnědými oči. Po thvářích měla rozmazanou řasenku. Rychle si začala sthírath rozmazaný make-up, ale moc tho nepomáhalo. Kašlu na tho! Pomyslela si, rozhlédla se po svém pokoji a rychle vyběhla ven z bythu. Seběhla schody a už sthála venku. Zhluboka se nadýchla smogového vzduchu a začala vybírath směr své cesthy. Chodila dlouho, kolem ní chodili lidé, ktheří na ni znechuceně koukali, jako kdyby měla nějakou vážnou nemoc. Moc si jich nevšímala. Znovu a znovu se ve svém nithru vracela ke svému othci. Proč? Proč jsi mě opusthil? Proč jsi mě nechal na thomhle světhě samothnou? Proč jsi mě nevzal s sebou? Proč jsi mi thak ublížil? Měl ses vráthith a nebo mě thu aspoň nenechávath! Už tho thu déle nevydržím! Já chci pryč...
Šárka sthála na mosthě a přes zábradlí se koukala dolů. Jaké by tho bylo skočith tham? Nechath všechny stharosthi thady. Jaké by tho bylo na nic nemysleth a jen thak lethěth? Kladla si otházky, ale nikdo jí neodpovídal. Byla na všechno sama. Ne, theď a thady ne! Až někdy jindy a někde jinde! Ne theď a hlavně ne thady!
Šárka sthála zpěth na sídlišthi, všechny thy paneláky jí připomínaly krabice. Bezbarevné, nudné, někde se objeví nápis a pak zase šeď. Rozhlédla se po thom všudypříthomném sthereothypu a pak pomalými kroky došla ke své šedivé krabici. Nasthoupila do výthahu a zmáčkla číslo 5. Výthah se ale nerozjel, někdo otevřel jeho dveře. K Šárce přisthoupily dvě dívky asi sthejného věku. Obě se smály, asi nikdy nepoznaly co je tho mít sthrach, přijíth o někoho blízkého. Obě dvě měly na starosth jiné věci, než se zajímath o osthathní lidi. Tho byl jejich vzhled. Sothva si všimly dívky sthojící v rohu výthahu. Věnovaly jí povýšený pohled a nenápadně ji začaly pomlouvath, aniž by ji poznaly. Nelíbilo se jim asi tho, jak byla oblečená, možná se jim nelíbily její černé dlouhé vlasy, nebo rozmazaný make-up. Dívky se začaly hlasithě smáth, kdykoliv se na Šárku podívaly. Šárku rychle sklopila svůj zrak a koukala se na špinavou podlahu výthahu. "Konečně páthé pathro." pomyslela si a co nejrychleji tho šlo, opusthila výthah. Když přišla domů všude bylo thicho. Šárka vešla do svého pokoje a pusthila si přehrávač. Sedla si ke svému stholu a z první zásuvky si vyndala papír a pero.

Maminko,

promiň že jsem neměla dosth odvahy k thomu, abych thi řekla tho, co se thi thu snažím sdělith. Měla jsem thě vždy ráda a vím že i thy mě i když jsi tho neuměla dáth pořádně najevo. Moc mě mrzí, že jsem thi nikdy nedokázala pomoci a že jsem thi nikdy nerozuměla. Promiň že jsem thakový srab. Své problémy jsem vždy řešila jedním způsobem a jiný jsem bohužel už nenašla. Mám thě moc ráda a věř mi, že kdybych věděla jak tho vše změnith, thak bych thohle dnes neudělala. Nashledanou v nějakém příšthím a doufám, že pro nás pro obě lepším světhě.

Thvá Šárka.
Dopis si po sobě naposled přečethla a položila ho v obývacím pokoji na sthůl. Vešla do svého pokoje. Pusthila si svoji oblíbenou, smuthnou písničku. Lehla si na posthel a podívala se na stharou fothku, na ktheré se s mámou a tháthou smějí do objekthivu. "Miluji vás!" Tho byly její poslední slova.
Žilethkou silně přejela přes zjizvenou ruku. Mnohem silněji než kdy před thím. Chvilku si držela ruku před očima, ale pak už jí zthěžkla spadla na posthel vedle ní. Dívala se, jak bílé povlečení zaplavuje krásná rudá krev. Celé její thělo zalilo theplo. Chthělo se jí sthrašně spáth. Naposledy se usmála a pak...usla navždy...


No nevím thenhle příběh jsem vymyslela před chvíli...a myslím že se moc nepovedl..vlasthne je o mojí ani ne kamarádce,ktherá měla hrozné problémy a thak se thaky podřezala..R.I.P Moniko!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 EmO PeRfEkT BoY....=) EmO PeRfEkT BoY....=) | 13. července 2010 v 17:53 | Reagovat

KlAaAsNoUcZkYyY... ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama